VII

Vracím se s provětranou hlavou. Viděl jsem lidi, se kterými jsem dlouho nebyl v kontaktu a je krásný vědět, že se pořád plavíme po stejnejch mořích. Plácání po ramenou, slavíme i Rozáru Matěje Velka, co se jemu a Doře narodila ve stejnej čas jako Zora. Červ běhá po nákladních vagonech, žere ze stolků brambůrky a je šťastnej. Jak je starej? Dvanáct, třináct, nevim. Tu vodu mu natoč sám, támhle je hadice.

Odcházím domů docela brzo. Jdeme po kočičích hlavách se Zuzanou, má pocit, že mám dost naváto a možná že mám, dnešek byl podivně pivní, odpoledne jsem nemohl přestat pít Cvikov, protože se mi stýskalo po Lužických horách, teď další tři piva. Říká, že tu svatbu Báry pozítří nějak zvládnem, opakuju, že s tím zásadně nesouhlasím a že Bára si kurví život. Opatrně přitakává.

Dobíháme devítku, Červ se mi natřásá v náručí, pak Hlavák a loučení, jedu domů sám a ta cesta je divná, dneska se mi prostě nechce od lidí. Říkám si, že si konečně musím ujasnit, proč se považuju za samotáře, ale zároveň nenávidím prázdnej byt, kde není nikdo, kdo by mně objal a dal mi pusu.

Když jsem sám, tak nějak se bojím dokonce prázdný postele. Měl bych jít spát, ale oddaluju to, jak můžu, Červ položenej na bok na dlaždicích už několik desítek minut oddychuje, Dybbuk a Charlie jsou připravení. Mám strašnou chuť ponořit se do Confiteoru, který jsem včera nakousl, ale zjišťuju, že je na starým harddisku, který je bůh ví kde. A možná je to dobře.

Černý čaj vystydl, sedím před obrazovkou počítače a nevím, co dál. Koukám se na kartu s WhatsAppem, a toužebně čekám že napíšeš. Alespoň přání na dobrou noc. Ale ty nejsi na světě, abys plnila přání kohokoli, natož pak moje. Občas z tebe mám takový pocit. Zavírám okno prohlížeče, aby jím neprofukoval ledový vzduch. Pro dnešek to stačilo. Telegrafní dráty mlčí a na špičkách sloupů se z rosy dělá něco, co připomíná jinovatku.